Kovářova kobyla chodí bosa… aneb co se mi to snažíš říct zoubku?

Tohle mi teď jde hlavou hodně často. Rozkrývám emoční bloky, potlačení a mnoho dalších nánosů se svými klienty, ale na ty moje vlastní nějak sedá prach. Je to tak – nežiju v bublině, i v mém životě je mnoho větších i menších dramat a někdy se k nim zvládnu postavit čelem hned a někdy a vůbec. A někdy třeba s odstupem. Velkým odstupem. Časovým. 

A pak se mi prostě stane, že začne promlouvat i moje tělo, aby mě upozornilo na něco, na co už ten prach padá moc dlouho a co si zaslouží moji pozornost a především aktivní přístup.

Teď aktuálně mě bolí zub. Stolička vpravo nahoře. Ale já mám takovou panickou hrůzu ze všech zubařů, že už 3-4 týdny dělám, že se mě ta bolest netýká a že to přejde. Ale vím to stejně dobře jako vy – nepřejde… A pokud ano, jen se pak objeví v ještě horší podobě. Takže zítra seberu veškerou odvahu, kterou mám a prostě zavolám a objednám se. 

Nicméně to je asi ta lehčí část toho úkolu/řešení. Je to asi takto:

• objednat se
• co je opravdu za tou bolestí (nejen ten kaz nebo co to je – ale ta emoce, situace…) – co to fakt řeším
• dojít na to ošetření

Takže první krok je jasný – ten proběhne zítra, už to mám v připomínkách, kdyby se mi náhodou stalo, že na to zapomenu… 😀 

Poslední krok je taky jasný, jakmile dostanu termín, prostě si to odpočítám 5-4-3-2-1 a půjdu na to. I když mi tam potečou slzy, budu se dávit, ale už neuhnu a vyřeším to. Taková jsem.

Ale teď to, co je mezi tím…
Zjistit, co je za tím nemocným zubem doopravdy. 
Co se mi to moje tělo snaží říct tak moc, že se mi na to musela zareagovat snad nejtvrdší tkáň v mém těle?
Čím jsem si to způsobila? Kterou potlačenou situací nebo spíš emocí?

No a to je přesně ono – to je ten kámen úrazu, který máme – troufnu si říct – všichni dost společný. Málokdy se nám chce zpytovat svědomí, co jsme udělali špatně. Ale víte, jak to je doopravdy? Nic jsme neudělali a neděláme špatně. Za vším, co děláme, je totiž úplně na začátku dobrý úmysl. Vždycky je tam jako první myšlenka dobra. Akorát se to občas trošku zvrtne no. A se mnou je to stejné – neliším se od zbytku lidstva. 

Za mým bolavým zubem je situace u nás, kterou neumím zpracovat, kterou neumím pomyslně rozkousat, zpracovat a poslat dál. Vím, že to téma musím otevřít. Vím, že bez toho se dál nepohneme. Ale taky vím, že to vůbec nebude příjemné a musím kousnout do toho kyselého jablka. Má vlastní slova v hlavě: To ještě počká, ještě není ten čas – nejsou pravda. Ono už to nepočká. A i přesto, že se tomu snažím fakt všemožně vyhnout a doufám, že se to nějak vyřeší samo, tak tomu prostě neuteču a ono se to samo nevyřeší. Kudy chodím, tudy na tu situaci a rozhovor myslím. Neumím to dostat z hlavy. Divím se, že ještě pořád tak dobře spím. 

Takže mi nezbývá nic jiného, než tu situaci otevřít, říct, co si myslím, vyslechnout i druhou stranu. A to za cenu, že to nebude příjemné a milé. Ale prostě to udělat.
A nebo mám i druhou možnost. Neřešit to. A za dalších pár měsíců řešit další zkažený zub a říkat si, jak může být zkažený, když se o ty zuby tak dobře starám???

Jak to máte vy?
Máte taky nějakou takovou situaci, kterou prostě nemůžete zkousnout?
Budu ráda, když zjistím, že v tom nejsem tak úplně sama 🙂

Mějte se krásně a zubům a uvědomění zdar.
S láskou, Dana ❤️